Vladimír Körner, vážený host letošní LFŠ, který v sobotu ve 21.00 před promítání snímku Adelheid v Kině Hvězda obdrží Výroční cenu AČFK, patří k doyenům české filmové scenáristiky a dramaturgie. Dramaturg LFŠ Aleš Říman shrnuje jeho život a dílo v následujícím medailonku.
Během téměř šedesáti let, v nichž se jeho jméno v uměleckých kruzích skloňuje, pracoval či spolupracoval na více než čtyřiceti filmech a napsal šestnáct románů či rozsáhlejších povídek.
Nejde o texty bůhvíjak líbezné, Körner je apokalyptikem, skeptickým pozorovatelem prázdnoty lidské existence. Zároveň jde o autora velmi specifického svou dikcí, vypravěče, který je schopen ze slov splétat obrazy nevšední síly, člověka, jenž se po celou svou kariéru pohybuje programově na okraji uměleckého spektra a kterého lidé buď milují, nebo zatracují. Sám sebe často přirovnává k osamělému vlku – ti také kolem sebe nepotřebují smečku, raději loví sami…
Körnerův životní příběh by sám o sobě vydal na román a jeho hlavní hrdina by se v něm až příliš často podobal těm svým, které napříč staletími zasazoval do rozličných historických epoch, aby čelili paradoxům dějin, či pouze úskalím vlastního bytí. Malému Vladimírovi ještě nebylo šest, když mu 7. 5. 1945, na samém sklonku druhé války, zastřelili otce, který jako někdejší zpravodajský důstojník československé armády působil od jejího samého počátku v odboji, aby zemřel den před jejím papírovým koncem. Vladimírovi odešel před očima, viděl, jak vykrvácel. A mamince – vdově po hrdinovi, držiteli dvou válečných křížů – nezbylo nic jiného než odejít na severní Moravu, do Sudet, kde se Körner stal svědkem odsunu sudetských Němců.
Když se mu v roce 1954 nepodařilo složit přijímací zkoušky na gymnázium, vybral si střední školu tak, aby ležela co nejdál od domova. Střední filmová škola v Čimelicích byla tehdy všeobecnou průpravou pro adepty filmových řemesel, jednalo se o průpravu z chemie a technologie filmu, studenti se také učili filmy promítat, především jich ale moře viděli, vedeni byli navíc významnými filmaři, kteří byli v Praze v nemilosti (Jiří Slavíček, Jaromír Brichta). Následná studia FAMU by se zdála být jasnou volbou, šlo nicméně o volbu vynucenou – Körner se svým kádrovým profilem nemohl pomyslet na studia jiné školy než talentové. Vystudoval dramaturgii u profesora F. A. Dvořáka (mimo jiné spoluscenárista Krále Šumavy) – samostatný obor scenáristika v této době na FAMU ještě neexistoval. Již za studií udiví svého vyučujícího světové literatury Milana Kunderu rukopisem svého prvního románu Slepé rameno natolik, že jej odnese do nakladatelství, kde je román připraven k vydání, cenzorní aparát jej ale na poslední chvíli v roce 1961 přece jen zastaví – náklad již vytištěné knihy je kompletně zničen. Jde o první a zdaleka nikoli poslední setkání Körnera s tím, že se jeho tvůrčí záměr neshoduje s požadavky dobových kulturträgerů. Snad žádný jeho projekt s výjimkou Údolí včel nevznikal hladce a většina z nich se bohužel neobešla bez zásahů moci či dílčích tvůrčích kompromisů.
Klíčovým se pro mladého autora, typologicky zcela odlišného od svých spolužáků tvořících základ tzv. československé nové vlny, stalo setkání s Františkem Vláčilem, s nímž jej seznámil spolužák Antonín Máša. S Vláčilem vytvořili v úzké tvůrčí spolupráci dva zásadní filmy konce šedesátých let, Údolí včel a Adelheid. Byli si blízcí v uvažování nad filmovým médiem, oba dávali přednost obrazu na úkor zbytečných slov, oba měli za to, že filmař by se měl jako umělec dotýkat čehosi zásadního a přitom nenabízet definitivní odpovědi. Připravovali spolu i další projekty, těm se však postavila normalizační garnitura, zaštiťující se touhou přiblížit film opětovně pracujícímu lidu, ve skutečnosti ovšem likvidující cokoliv, co zavánělo názorem či osobitostí. Körner si během normalizace hledal cestu k realizaci svých látek jen obtížně, dostával se do četných sporů s představiteli Barrandova i televize – legendární je především jeho žaloba na Československou televizi, kterou na ni podal v sedmasedmdesátém roce poté, co na obrazovce spatřil vykleštěnou verzi svého Údolí včel. I přesto ve spolupráci s Kachyňou, Moskalykem, Svobodou či Lutherem vytvořil snímky, které svou úrovní převyšovaly normalizační produkci o výšku gotického chrámu.
Chtělo by se předpokládat, že se jeho tvůrčí talent naplno rozvine po pádu komunistických pořádků, ale nesvobodu ideologickou vystřídala ve světě filmu nesvoboda komerční. Körner byl na počátku devadesátých let propuštěn z Barrandova pro nadbytečnost a některé jeho scénáře se sice podařilo zrealizovat (často v televizní produkci), ale tvůrčí kompromisy ze strany režisérů a producentů směřující směrem k divákovi řadu z nich poznamenaly stejně jako ty normalizační. I přesto jde o díla, která jsou v kontextu polistopadové tvorby neoddiskutovatelně podstatná a vymykají se současné produkci kromě jiného i typicky körnerovskou sžíravou životní skepsí.
Předkládaný výběr filmů je vlastní volbou Vladimíra Körnera. Kromě celovečerních filmů měli diváci LFŠ jedinečnou možnost vidět i jeho studentské filmy Králíček a Závory či středometrážní snímek Čas jeřabin.
Aleš Říman
Celou fotogalerii z 46. LFŠ si můžete prohlédnout na tomto odkazu.
46. Letní filmová škola Uherské Hradiště, všechny barvy filmu září během 7.–12. srpna 2020.
#lfs2020 💙