Retrospektiva:
Andrzej Wajda

Andrzej Wajda, klasik polské kinematografie, jehož filmy tvoří pevnou páteř polské kinematografie. Ve svých snímcích často portrétoval polský národ v jeho složitých historických okamžicích, čímž zároveň i tuto historii spoluvytvářel. Tato citovanější část jeho tvorby současně designuje i ty nejvýznamnější kapitoly polské kinematografie „Polskou filmovou školu“ a „Filmy morálního neklidu“. Retrospektiva na Letní filmové škole ale vyzdvihne spíše druhou, básnickou část jeho filmové tvorby: citlivé přepisy významných děl polských (Reymont, Mickiewicz, Wyspiański, Iwaszkiewicz), ale i světových literátů (Dostojevski, Bulgakov, Conrad), v nichž se rád hlásí k různým malířským inspiracím (Malczewski, Tetmajer, Matejko, Hopper). Takto pojímaná retrospektiva představí sice jen jednu část Wajdovy umělecké práce, ta ale zásadním způsobem dokresluje jeho skutečný portrét.

„Andrzeje Wajdu jsem Polákům vždycky záviděla. A čím dál víc, jak se jeho dílo naplňovalo stále intenzivnější výpovědí nejen o Polsku a jeho historických a kulturních peripetiích, ale i o společném nám prociťování hodnot bytí i jinak, ale podobně utvářené poválečné realitě.“ Takto začíná laudatio Galiny Kopaněvové ze slavnostního večera v Praze, kdy byla Wajdovi udělena cena Nadace Pangea „za úsilí o nápravu věcí lidských“. Tato slova charakterizují nejen jeho tvorbu, ale i postoj Čechů k němu. V minulosti nás jeho filmy politicky burcovaly a současně inspirovaly a fascinovaly svojí vytříbenou vizualitou. Cena vyjadřuje i hlavní poslání jeho tvorby, jímž byla obrana lidské důstojnosti celé společnosti.

Andrzej Wajda (6. 3. 1926, Suwałki – 9. 10. 2016, Varšava) svými filmy utvářel obraz poválečné polské kinematografie a stal se ve světě jejím synonymem. Je spojován zejména s historickými a politicky angažovanými snímky, které tvoří její fundament. Velkolepým tragismem a silnou dávkou romantické exprese ohromoval už v Popelu a démantu, filmu „polské filmové školy“ z roku 1958. Nelze ale opomenout, že i tento snímek je adaptací významného literárního díla. Wajda si již na počátku své kariéry uvědomil, že jako režisér hraných filmů musí udržovat kontakt s prvotřídními spisovateli, že autory pozoruhodných příběhů a dialogů bude nutně potřebovat. Tomu předsevzetí zůstal věrný po celou tvůrčí dráhu a do filmové podoby, vždy velmi filmově a vizuálně vytříbeně, přepsal nejedno dílo polských (Veselka, Panny z Vlčí, Země zaslíbená, Pan Tadeáš, Pomsta) či světových klasiků (např. Nastasja). Z těchto předloh dokázal vždy vybrousit nové závěry a leckdy je aktualizovat tak, aby imponovaly tehdejšímu publiku. Podobně tak učinil i se scénářem Člověka z mramoru, který vznikl dávno před natáčením a který se stal jedním z mistrovských děl „kina morálního neklidu“.

Velký význam v jeho životě hrálo výtvarné umění, zejména malířství, které byť neúspěšně, sám studoval. V mnoha svých filmech, ať už doslovnými citacemi, např. ve Veselce či Puškvorci, či jen nepřímými aluzemi (např. Březový háj) odkazuje na rozličná malířská díla domácích a světových umělců. Zdá se až symbolické, že celou svoji filmografii zakončil portrétem hendikepovaného a režimem sužovaného malíře Strzemińského ve filmu Mžitky. Rád se ve svých filmech vracel do krajiny svého dětství, do východního Polska či do „ztracené“ Litvy. Takovým nostalgickým návratem je i Kronika milostných nehod, jíž po letech práce v zahraničí vyjádřil svůj silný vztah k vlasti. Tvrdí se o něm, že portrétoval svůj národ, že ukazoval tragédii Polska, drama, které se stále opakuje. Nebyl ale ani historikem, ani politikem, třebaže zdání klame. Zůstal především umělcem a básníkem v pozici nezaujatého pozorovatele. „Wajda je v podstatě básník a básník svou pravdou převyšuje politiku i historii.“ (T. Sobolewski, Gazeta Wyborcza, 1996)

Petr Vlček